Z deníku projektového manažera

Pavla Růžičková líčí události projektu „GECON – Geologická příhraniční kooperační síť“

Image

Geopark Ralsko o.p.s., Muzeum přírodopisu Senckenberg Zhořelec a Technická univerzita v Liberci spolupracují v rámci projektu "GECON" na rozvoji přeshraniční geologické sítě. Vznikne neformální platforma institucí, které spojuje společný zájem v oblasti studia, ochrany a popularizace geologického bohatství v česko-saském pohraničí. Síť GECON je určená pro organizace i jednotlivce, profesionály i laiky a pomáhá sdílet informace o geologických zajímavostech a propagovat geologické bohatství v Euroregionu Nisa.

Velká potřeba komunikace, rozsáhlé dotační předpisy a ambiciózní cíle kladou vysoké požadavky na všechny zúčastněné. Na tomto místě se pravidelně z první ruky dozvíme o úspěších a nástrahách projektového života. Těšte se!

Naše autorka:
Pavla Růžičková
GECON - Geologogická příhraniční kooperační síť
projektový manažer
tel. 604 870 112
e-mail: pavla.ruzickova@geoparkralsko.cz

Zjistěte více

18. 12. 2018 - Trable s obědem

Image

„I ta nejkratší cesta může být velké dobrodružství“, říkávala moje německá babička Frida. Byla to svérázná figurka, nicméně přežila dvě světové války v Sudetech, tak věděla o čem mluví. Já jsem naivně uvěřila, že když se člověk dobře připraví a vše naplánuje, tak se nemá co zhatit. Počítám, že bábi Frida se někde na obláčku smíchy popadala za břicho.

Když jsme v říjnu připravovali projektový workshop na prosinec, tak padla volba na malebnou obec Hamr na Jezeře. Leží na projektovém území, přímo v našem geoparku a pan starosta nám ochotně zapůjčil krásnou místnost na obecním úřadě, s veškerým vybavením a krásným výhledem na jezero.

Stravování nebude problém, myslela jsem si. Zavolej do hotelu Pacifik, radila kolegyně Lenka znalá místních poměrů. Žádný problém ujistili mne, tedy do konce října, pak zavíráme kvůli rekonstrukci. „Nevadí zavoláme, jinam, můžete mi něco doporučit?“, ptám se naivně. „Ale tady v zimě nic není,“ ujistila mne milá paní …

Během listopadu jsme sehnali výborné přednášející a začínáme se těšit na workshop. Tedy, ještě ten oběd. Ve vedlejší Stráži pod Ralskem je pizzerie, tak si objednáme oběd tam. To je nápad. Žádné nádobí, žádné starosti, a ještě nám to přivezou. Objednáváme vše po telefonu, opět se mi dostane ujištění, že nic není problém. 15 pizz na půl jednou do Hamru, jak si přejete.

Den před workshopem začíná sněžit a mrznout. V prosinci žádný div. Ovšem pro České dráhy velké překvapení. První vlak má zpoždění 5 minut, druhé spojení už 10 a cestou posbírá dalších 5. Nakonec z toho je celkem půl hodina zpoždění. Naštěstí naši báječní projektoví partneři přiložili ruce k dílu a vše se podařilo nachystat včas. Technika chvíli dělá drahoty, ale nakonec se vše rozběhne, všichni lektoři dorazí na místo bez ohledu na sníh a zimu. Všechno klape, jak má.

Do půl jedné. Pizza nikde. Ve třičtvrtě přijíždí poslíček na babetě, z batohu vytáhne 3 pizzy, řekne že další doveze snad za půl hodiny a zmizí. Jsem v šoku a při následujícím telefonátu z pizzerií ztrácím glanc, jak tomu říká můj muž. „Ona se nám porouchala pec a opravář přijede za hodinu“, dozvídám se. Jenže já mám uprostřed sice malebně zasněžené, nicméně opuštěné samoty 22 hladových geologů! Naléhám, ať okamžitě vymyslí náhradní řešení a hrdina na druhém konci linky mi slibuje usmažit a dodat 20 řízků s hranolkama. Přesvědčuji tedy německého doktora archeologie, že potřebuji změnit program, začít přednášku bez oběda a až přijedou řízky, tak ho přerušíme. Prezentaci odpřednáší celou, když se opět objeví poslíček, tentokrát v autě a vykouzlí 10 pizz a 3 řízky. Pec se zázračně rozběhla a poslíček mizí jak prvotřídní kouzelník. Geologové vše berou s humorem a v družném hovoru sní úplně všechno.

Když po workshopu vracíme klíče starostovi, tak mu vyprávím celou anabázi s obědem. „A proč jste nejedli tady?“ ptá se udiveně. „Za rohem je restaurace.“ Když se proberu z mdlob, tak se vše vysvětlí. Když zavřel hotel, tak začali vařit v pivnici. Jsou chvíle, na které se prostě připravit nelze.

5. 12. 2018 – Listopad – měsíc papírování

Image

Jako dítě jsem měla knížku Já, Baryk. Baryk byl pes a v každé kapitole vyprávěl o jednom měsíci – třeba únor byl měsíc studených kastrůlků nebo září měsíc vlaštovek. Z pohledu projektu by byl listopad měsícem papírování.

Nečekaně se nám sešly dvě soupisky najednou. Nejprve jsme odpovídali na připomínky k prvnímu projektovému vyúčtování a následně sestavovali vyúčtování druhé, za další půlrok trvání projektu. Představte si, že máte vtěsnat vše, co se dělo za půl roku v projektu, který spojuje tři subjekty a dva národy, do čtyř tabulek. A to tak, aby úředník někde v kanceláři na základě číslic a hesel pochopil, co, jak a proč děláte. To prostě není proveditelné, i když tabulky to jsou velmi detailně propracované.

V zápalu boje pak lehce může uniknout základní myšlenka a už jste nuceni psát vysvětlení faktů, které jsou pro vás vlastně naprosto samozřejmé. Ano, účastnili jsme se akcí, které pořádal projektový partner, protože základní myšlenkou projektu je spolupráce, a proto vše děláme společně. To bylo jednoduché. Ovšem jak vysvětlíte, že nábytek z IKEA stál oproti předpokladům víc, protože jsme netušili, že se platí zvlášť deska stolu a zvlášť nohy? Se zájmem jsem nastudovala celou historii a filozofii zakladatele IKEA (vše je lepší než kontrolovat tabulky, že?) a se zvráceným humorem sobě vlastním jsem zkoušela počítat, o kolik by bylo levnější vyrobit nohy ke stolu z vlastních zdrojů. Nakonec jsem vzala telefon a prostě přiznala, že jsme udělali chybu a ejhle, nebyl to problém. Na druhém konci spojení byl taky jen člověk, i když oproti mne té dámě asi nenaskakuje husí kůže při pohledu na tabulku, co má víc než dva sloupce. Ale zvládla jsem to. Šanon s druhou soupiskou a kopiemi všech příslušných dokladů nakonec vážil 1,6 kg, jak potvrdila paní na poště. U kopírky jsem strávila snad několik hodin a postupně vyměnila tři ze čtyř tonerů.

Mojí záchranou v listopadu plném papírů byl workshop „Dobrá praxe v geovědách v muzeích“, který pořádali naši projektoví kolegové ze Senckenbergova muzea v Görlitz. Cestou tam jsme v autě ještě probírali věci okolo soupisky, ale po prvním příspěvku už jsem byla v jiném světě. Zlatým hřebem pro mne byla ukázka virtuální reality „Dobrodružství v půdě (Abenteuer Bodenleben)“. S nasazenými brýlemi jsem se rázem ocitla pod zemským povrchem a okolo se objevovaly různé mnohonožky nebo svinky v nadživotní velikosti. Neuvěřitelný zážitek, mé srdce zapáleného zoologa zaplesalo. Když jsem pak cestou zpátky usnula ve vlaku, tak se mi zdálo, že jsem stonožkou v obrovské hromadě papírů, ze kterých jsem se nemohla vyhrabat ven, a všude byla jen čísla. Brr. Jsem zvědavá na to, co přinese prosinec.

9. 10. 2018 – Projektové léto

Image

Pořádat uprostřed léta studijní cestu do Česko-saského Švýcarska byl nápad, no řekněme odvážný. Když se to plánovalo, tak jsem o existenci projektu ještě neměla ani tušení a teď na mne padla organizace tohoto podniku. Připadala jsem si jako princ z pohádky, co plní úkoly rozmařilé princezny …

Úkol první – sehnat průvodce. Dva národní parky, to nebude problém, myslela jsem si. Jenže ouha. V Českém Švýcarsku geologa mají, moc milého, ale jeho volnomyšlenkářský přístup mne během přípravy doháněl k šílenství. To v Saském Švýcarsku to byla jiná liga. Geologa nemají, jen školené průvodce. Kteří jsou ovšem na celé léto zablokovaní. Ale můžu jim oficiálně napsat, oni to posoudí, předají dál a ozvou se. No neozvali se, a to už je říjen.

Úkol druhý – ubytování. Sehnat nocleh na jednu noc uprostřed týdne pro patnáct lidí uprostřed sezóny je téměř nemožné. Už ani nevím, kolik hoteliérů jsem nesmírně pobavila. Nakonec se štěstí usmálo na kolegyni Renatu, která umluvila majitele penzionu pro školní výlety. Uprostřed léta měl volno a náladu pod psa. Po jedné noci pod jeho střechou se nedivím ani jednomu.

Dále nám situaci komplikovalo suché a horké počasí, stále se měnící nařízení ohledně zákazu vstupu do lesa a průběžně se měnící počet zúčastněných. Když jsme se tedy v plném počtu sešli na místě, bylo to jako malý zázrak. Co na tom, že jsme s geologem Petrem byli na místě omylem o hodinu a půl dříve. Vyběhli jsme si na rozhlednu (zavřenou) a byli spokojení.

Naší první zastávkou byla Köglerova geologická mapa. Představte si kamennou mozaiku o velikosti menšího hřiště uprostřed rozkvetlé zahrady za rodinným domkem. A k tomu jako průvodce hovorného majitele domu, svérázného staršího pána, příbuzného samotného Köglera. Svižně vyprávěl, vtipkoval a ukazoval a ještě stíhal průběžně kontrolovat a opravovat naší skvělou tlumočnici Petru kouzelnou němčinou se sudetským dialektem.

Na místě byl i geolog národního parku, který byl naším průvodcem po celý den. Byl nesmírně vtipný, měl toulavého psa a velmi specifický přístup. Zažili jsme s ním opravdu nezapomenutelné chvíle, jako když nás vzal do zpola zatopené a zavalené štoly vápenky, kdy na konec došel jen on a neohrožená tlumočnice. Nebo když jsme na Pravčickou bránu šli přímo vzhůru pod nákladní lanovkou, on se jen přezul a pravil s úsměvem „já to dávám za deset minut“. No deset to rozhodně nebylo, ale zážitek mocný. Když pak k večeru přelezl v srdci národního parku zábradlí a vyrazil do skal, naši jindy akurátní akademici jen zvedli obočí a šplhali za ním.

Druhý den jsme projeli Saské Švýcarsko, kde nás čekala prohlídka Maria Louise Stolln. Rozdíl mezi oběma štolami nemohl být větší. Ta včerejší byla nepřístupná, tohle bylo vzorně udržovaných 400 metrů s 90 minutovou prohlídkou. Při poutavém výkladu uprostřed hory doslova běhal mráz po zádech jen při představě neuvěřitelné dřiny starých horníků. To je člověk rád i za ty tabulky čekající v kanceláři.

Studijní cestu jsme zakončili na Děčínském Sněžníku hledáním fluoritům na místech bývalého lomu. Pánové konečně zaměstnali svá kladívka a nad každým nálezem zářili nadšením jak malé děti.

A poučení pro příště? Když si geolog obouvá pevnou obuv, je na místě se otočit a spasit se útěkem.

29. 8. 2018 – Stěhování

Image

„Než stěhovat, to je snad lepší vyhořet …“ tvrdila vždycky naše bábinka. My naší projektovou a geoparkovou kancelář stěhovali rádi. Z neútulné a neosobní kancelářské budovy v České Lípě do přízemí domu na hlavní třídě v Mimoni. Blíž Geoparku, blíž k lidem, blíž k přírodě.

Stěhování samotné bylo překvapivě příjemnou a veselou akcí. Hlavně další možností, jak studovat pro mne dosud skoro neznámý druh lidí (mužů) – geologů. Tak předně geolog je praktik, po kapsách má nářadí, a i když má hipsterský plnovous, tak s ním umí zacházet. Rozebírání a stavění regálů z IKEA zvládá bravurně i bez návodu, takže začnete zvažovat přihlášku na Mistrovství ve stavbě regálů Expedit. Pokud geolog tvrdí, že se to tam vejde, tak má pravdu i když nemá metr. Do auta osobního vám geologové vyskládají tolik věcí, že si začnete lámat hlavu, co naložíte do té dodávky, kterou jste si objednali na odpoledne. Dále je geolog druh systematický, zvlášť ten muzejní, vše balí do krabic s rozmyslem a má v tom systém. Sice se u toho mazlí s každým šutrem, ale přesně ví, co kde je. Celkově mne překvapilo, kolik geologických vzorků (tedy kamení), naše skromná kancelář skrývala. Objevovaly se celkem nečekaně na nejrůznějších nepravděpodobných místech a poměr krabic s letáky, kancelářským materiálem a dokumenty a krabic s kamením byl tak 2:1.

Když se v nové kanceláři kromě stěhovacích krabic s dokumenty a neodmyslitelnými kameny začal objevovat i nábytek, ožily naopak projektové kolegyně. Praktická Lenka naprosto jasně věděla, co kde chce a kam jste jí postavili skříň, tam už zůstala. To kolegyně Renata se rozzářila a začala přítomné geology stěhující nábytek po kanceláři dirigovat s urputností Napoleona na bojišti. Když jí elán neopouštěl ani po pátém kompletním přesunu, raději jsme stěhování prohlásili za ukončené. I když podle svitu jejích očí soudím, že bych si neměla na rozmístění nábytku moc zvykat, to ještě nebude všechno. Já mám stůl pod oknem a jsem spokojená. Hlavně jsem si celou dobu hlídala krabici s mými dokumenty a počítačem, protože tam mám i kompletní přípravu další projektové studijní cesty do Česko-saského Švýcarska, na kterou se moc těším. Ale o tom zase příště.

27. 6. 2018 – Je to tady

Image

Je to tady. Soupiska a monitorovací zpráva. Psát první zprávu od začátku projektu je trošku jako chystat se na první třídní sraz. Hledáme první zápisky, fotografie, a neubráníme se vzpomínkám. Jaké byly naše první dojmy. Že jsme měli i obavy. Kolega z Německa nám připadal takový neuchopitelný, rozevlátý... A pánové z univerzity zase působili tak akademicky. Navíc každý mail bylo třeba nejdřív poslat překladatelce. Dneska je všechno jinak. Co vezme do ruky Jörg, to šlape jak hodinky, a místo obávaných sucharů se z univerzitních kolegů vyklubali univerzální parťáci do nepohody. A s novou posilou v týmu rázem němčina není překážkou.

Tak zatímco se v šanonech a vlastně všude v kanceláři kupí hromádky ofocených dokladů, vyrážíme na další workshop do terénu. Přiznám se, že pod tématem "Varianty žuly" si nějak neumím představit nic moc napínavého. Muzeum těžby žuly mě tak zastihlo nepřipravenou. Čekala jsem nějaké zaprášené nářadí a místo toho nám tam naservírovali lidské osudy. Němý černobílý film ukazuje tvrdou dřinu v kamenolomu bez sentimentu, naopak s hrdostí. A dlažební kostky už ve mně asi napořád budou budit pokoru. Před takovou prezentací geologie nelze než smeknout. Návštěva aktivního kamenolomu je pak třešničkou na dortu. V barevných vestičkách a helmách stojíme pod obrovskou masou žuly jako hejno pestrých permoníků z pohádky. Jörg zapáleně ukazuje na různé žíly a zlomy, tlumočnice Petra statečně drží krok s jeho výkladem a geologové nadšeně oklepávají svými kladívky balvany ležící všude okolo. Přestože sama ještě stále preferuji živou přírodu, začínám chápat jejich nadšení a zápal pro geologii. A přesvědčení, že moje práce a náš projekt má smysl, nezkalí ani vzpomínka na všechny ty papíry, které na mne čekají v kanceláři.

30. 5. 2018 – Studijní cesta do Bavorska

Image

Konečně vyrážíme. Po týdnech přípravy. Jen mailů jsme si vyměnili 83. Telefony nepočítám. Všichni jsou ochotní, všichni se těší. Jen jestli všechno vyjde jak má. Cestou nás provází bouřka, ale na místě prvního setkání dorážíme všichni najednou na minutu přesně. I když jede každý z jiného směru. Nadějný začátek. Nikdo nemá navigaci, geolog umí číst mapu. Najít Landesamt se každopádně povedlo. Čeká na nás nesmírně ochotný ředitel místního česko-bavorského geoparku. A přijetí od hejtmana, který slovem i činem místní geopark podporuje. Hovoří o tom, jak geopark funguje, jak získat politickou podporu… Zatímco kolegyně Lenka fascinovaně poslouchá, geologové se začínají vrtět. Už by rádi vyrazili do terénu. Při procházce městem nadšeně zkoumají každý kámen v dlažbě. Obdivujeme informační tabule geoparku. Fotíme si je ze všech stran. To ovšem ještě netušíme, kolik jich ještě uvidíme. Přejezd na další stanoviště. Klukům z TULky zlobí auto. Necháváme ho na místě a okamžitě se přeskupujeme do zbylých vozů. Další zastávka hlubinný vrt. 9 kilometrů pod zem. Tlumočnice se zapotí, geologové září štěstím. Mám podezření, že kdyby to jen trochu šlo, tak se do té šachty nasoukají taky. Jazykové bariéry padají, zůstává nadšení pro věc. Ředitel nás popohání, zpátky do aut a jedeme dál. Musíme prý stihnout výbuch sopky. Kromě mě se tomu nikdo nediví. Do muzea dorážíme na čas, jen se rozkoukáme, vše potemní a začíná sopečná show. Obzvlášť v kombinaci s vedrem, které vládne, to je nezapomenutelný zážitek. Ale bydlet vedle muzea bych nechtěla, ten ohlušující rachot musí být slyšet i ven. Další hodiny zkoumáme místní krásný čedičový útvar a samozřejmě další z dlouhé řady informačních tabulí. Než se po společné večeři rozejdeme do postelí, přijde nás majitelka penzionu informovat, že prý ráno v šest budou obec budit výstřely z děla. Je svátek Božího těla. A následně bude chodit kapela. Dechovka. Ale prý se nemáme bát, u hotelu budou jen bubnovat… Už se nedivím ničemu. Všechno klape, nic není problém, tolik nápadů a informací. Takhle má vypadat spolupráce. Jen se trošku bojím, jestli to zítra všechno stihneme. Ale s takovým budíčkem se určitě nikdo neopozdí. Tak jen sbalím vlaječky a jdu se na to vyspat.