Z deníku projektového manažera

Jsou situace, na které vás nic nepřipraví. Žádné školení ani příručka.

Korona letos v březnu ochromila celý svět. I nás a náš projekt.

Přitom náš poslední projektový rok tak slibně začal. V lednu a únoru proběhly dva workshopy uvnitř a my se těšili na první terénní workshop do přírody. Jenže pak začaly přicházet první informace o zákeřném viru. A vládní nařízení. Shromažďování nad 500 osob se zakazuje, to by ještě šlo, říkali jsme si. Během týdne se hranice snížila na 200, 100 a pak přišel totální zákaz, zavřené hranice, zavřené školy, zavřený svět. Nejhorší bylo to obrovské množství nařízení a příkazů, které si často protiřečily, a informace, kterým se nedalo věřit. Úřady a instituce, které sami netušily, co a jak dál. V té záplavě přišel mail z SAB. Jsme s vámi, zdraví je teď přednější, nebojte se. Víc jsme asi vědět nepotřebovali.

Shrňme to. Projekt přežil a naštěstí nikdo z nás se s koronavirem nesetkal osobně. Naučili jsme se spoustu věcí, zvlášť technického rázu. Práce z domova pro mě není žádnou novinkou, ovšem skloubit jí s domácí výukou dvou pubertálních potomků, kteří navíc chtějí denně jíst a po týdnu se jim nečekané prázdniny zajídají, je již jiný oříšek. Zdárně jsme pohnuli s projektovou brožurou, protože i geolog zavřený doma přestane po měsíci třídit a oprašovat sbírku a s chutí se pouští do papírování, které jindy odmítá. Hranice se nakonec zase otevřely a hned na prvním workshopu nás bylo víc, než kdy před tím. Svět se pomalu vrací do známých kolejí, i když strašák korona opět vystrkuje růžky.

Musím přiznat, že pro mě bylo a je nesmírně zajímavé sledovat, jak se s krizí vypořádáváme u nás, a jak v Německu. Díky společnému projektu mám možnost to sledovat přímo, nejsem odkázaná na informace předkládané z médií. A SAB? Dodržela slovo, celou dobu jsme měli plnou podporu a všechny „Kontaktdamen“ byly nesmírně vstřícné, i když bych se po množství mých telefonátů nedivila, kdyby jim na telefonu u mého čísla svítil velký červený vykřičník. Teď budeme projekt o dva měsíce prodlužovat, abychom dohnali všechny ty akce, které korona ochromila. Samozřejmě za tím je trochu papírování, hodně počítání a jeden dvoujazyčný formulář, který odmítá spolupracovat. Ale o tom zase příště.

Náš projekt se nachýlil ke své poslední části, kromě úžasných objevitelských výprav nás teď čeká, to vše dostat na papír. Tentokrát ale ne do tabulek Monitorovací zprávy, ale do brožury, kterou máme v rámci projektu vydat.

Jenže ouha. Viděli jsme toho tolik, že se na předepsaných 80 stránek nemůžeme vejít. Každý máme jinou představu o tom, co by mělo v brožurce být prezentováno. Každý máme jinou představu o tom, jak by to v brožuře mělo být prezentováno. No prostě došlo na to, že je potřeba i kolegy geology přimět k publikační činnosti.

Myslela jsem si, že když bude venku zima, že to bude lehké, jejich milované horniny přikryje sníh a utlumí jejich touhu toulat se po venku. Jak málo jsem se naučila o geologii. V zimě se v duši geologa probudí geomorfolog. A začne se toulat po venku, neb bez listů na stromech a ideálně se sněžným popraškem se začnou v krajině rýsovat linie krajiny. Běžný člověk se takovou krásou kochá, geomorfolog v liniích vidí pohyby zemských desek, vrásnění, stopy po ledovcích, bývalá koryta dávných řek a kdoví co ještě … Krátce řečeno, má zase důvod toulat se po venku pod rouškou vědy a psát se mu nechce.

Ovšem od toho jsme v projektu my, negeologové, takže neúnavně pořádáme pracovní schůzky, zadáváme úkoly a hrdinně se pereme s jejich výsledky, které od našich představ liší někdy méně, někdy více. Přiznávám, že mě tento nový směr projektu začal bavit. Začíná se nám pod rukama zhmotňovat něco úžasného, konkrétního, hmatatelného. A to i navzdory zvláštní zimě, skoupé na sníh a neochotné spolupracovat.

Léto v našem projektu je ve znamení Letní školy geologie. To se sejde parta studentů, nadšenců geologie s odborníky a týden se toulají po lesích a loukách, jásají nad každým kamínkem a dělají z toho vědu. Tedy tak to může vypadat z pohledu laika, jinak se jedná o odbornou činnost, včetně přednášek, seminářů a diskusí, při kterých hluboce obdivuji naší tlumočnici.

Letošní letní škola se věnovala tématu Didaktiky a popularizace geologie. Čili jsme se učili, co dělá dobrého průvodce a jak udělat z geologie napínavé dobrodružství.

Ovšem v pozici projektového manažera se zároveň učíte a zároveň se staráte o skupinu, tedy provádíte praktickou činnost průvodce. V praxi to vypadá, že stále přepočítáváte. U snídaně to je ještě pohoda, prostě ti co jsou ubytovaní, také snídají. Pak se přidá místní průvodce, který spí doma. Tedy x+1. Obědy jsou x+1, ale pozor - účastníci se dělí na vegetariány a masožravce. A už máme rovnici jinou, tedy 3V + 19M. Která je platná jen do té doby, kdy si mlsní účastníci kouknou do talíře. Rázem se ze 3V stává hodnota značně proměnlivá, neb masožravci konvertují dle aktuální nálady.

Další zádrhel je, když vyrážíte prvně do terénu. Snažíte se skupině rozdat 22 jablek, 22 Tatranek a 22 vod a zbydou vám 4 jablka, 2 vody a žádná Tatranka. Začnete nenápadně přepočítávat skupinku a v duchu si pomáháte mnemotechnickými pomůckami – 3 muži, 3 ženy, 4 akademici, 4 Němci, 2 pašáci, 6 z domečku. A skupina se stále hemží, neb se někteří vrací pro kladívka a jiní zase mění obuv …

Ve stejném duchu to běží celý týden. Staráte se, aby měli všichni všechno, a u toho se usmíváte a tváříte, že vše je ok. I když vám zrovna odjede část skupiny autem a vy zůstanete uprostřed skal se skupinkou 18 lidí a bezpečně víte, že v údolí čeká minibus, který má 17 míst. Nebo když vám při prohlídce kostelíka polovina skupiny dezertuje a najdete je na místním hřbitově, jak se rozplývají nad geologickou pestrostí náhrobních kamenů. Práce průvodce a projektového manažera má totiž hodně společného. Potřebujete umět organizovat, improvizovat a zachovat klid. Třeba když už potřetí někomu vysvětlujete, že to není omyl, že ty báječné ponožky z SAB jsou opravdu každá jiná. Na navrhovanou výměnu ponožek mezi sebou nikdo nepřistoupil a vy se v duchu bavíte tím, že hádáte, kdo si nestejný pár troufne obléknout jako první.

Každopádně po pěti dnech mám tik, a když potkáme děti z místní mateřské školky, tak učitelkám závidím ty barevné vestičky s velkými čísly na zádech. Možná je koupím z příštího projektu.

Každý projekt obnáší určitou míru papírování. Většinou vcelku pochopitelného. Musíte hlídat stránku finanční, tedy mít v pořádku účetnictví a stránku projektovou neboli plnit cíle, které jste si pro projekt vytýčili. V pravidelných časových úsecích pak informujete příslušný dozorující orgán prostřednictvím zpráv o průběhu projektu a soupisky výdajů, jak se projektu daří.

Což samozřejmě obnáší i skladování veškerých podkladů, většinou úzkostlivě roztříděných do desek a šanonů. Prostě si držíte vše pěkně při ruce. Kromě pravidelných hlášení se totiž může ohlásit i kontrola. A vy pak sáhnete do příslušného šanonu a máte vše pěkně pohromadě.

Tolik k teorii. Nám se ohlásila kontrola, sáhli jsme po šanonu a čekala nás pohroma. Příslušný úsek účetnictví už zkontrolovala myš. Každý zkontrolovaný doklad poctivě označila okusovou značkou. A práce to zřejmě byla nesmírně časově náročná, takže chudák neměla prostor si ani odskočit. Vyprázdnila se tedy na místě.

Následovala blesková akce. Vygruntovat celou skříň s doklady. A stránku po stránce probrat všechny doklady. Kopie zkopírovat, originály zachránit. Počůrané spodní části odstřihnout. Nakoupit různé druhy pastiček na myši. Naštěstí si ta malá potvůrka dala práci pouze s jedním pololetím. Pak se asi vyčerpala a rozhodla se pro jinou kariéru.

Kde se tady myší kontrolorka vlastně vzala? Máme v srdci geoparku, uprostřed panenské přírody altán. A v altánu klavír, pro případ, že by se tam zatoulala nějaká múza. Na zimu klavír stěhujeme do sucha a tepla kanceláře, aby vydržel. Tentokrát jsme ho přivezli i s malou nájemnicí. A naivně si mysleli, že naše soužití může být harmonické. Teď jsme jí vyhlásili válku.

Zatím ta malá mrcha vede 1:0

I když obě akce spadly do pro nás nejvíc nabitého období, nemohli jsme chybět. Osobně jsem navíc měla možnost i nahlédnout do zákulisí. A dojmy? Nesmírně příjemné.

Na ranní generálce vládly úplně stejné zmatky, jako kdekoli jinde, všichni ale byli nesmírně vstřícní, nápomocní a stále s úsměvem na rtech. I když byl někdy značně unavený. A slyšet během autorského čtení vlastní text přednesený v ryzím saském dialektu bylo stejně opojné, jako okamžitá odezva z hlediště. Musela jsem odjet dříve, ale ještě jsem slyšela projevy politiků, jednou osvěžující bez papíru, zato s přesvědčivou znalostí problematiky. A kouzelné vystoupení polského soubor písní a tanců…

Druhý den jsme již stáli v pozoru na stánku projektu na trojmezí. To místo mě naprosto okouzlilo, mělo v sobě tolik symboliky. Po improvizované lávce do Německa na kafíčko, skokem přes potůček do Polska. Ze začátku nás pravda lehce děsilo, že máme hned za zády pódium, ale pak se vyrojily davy návštěvníků a vše ostatní bylo podružné. Všichni se zajímali a chtěli se zapojit a my tak hovořili ve třech jazycích, vysvětlovali, ukazovali a vyráběli placky s logem projektu. Opravdové sbližování národů v praxi. Spojíte tři území lávkami a lidé si k sobě cestu najdou sami. Jen jim podat ruku a ukázat cestu. A přesně to je podle mne smyslem programu Ahoj sousede.

Prokletí projektových manažerů má svůj přesný název: částečný úvazek. To se vaše práce nevešla do tabulek a rázem máte plnohodnotnou práci, ale třeba jen poloviční plat. Hodně projektových manažerů tak sedí na dvou židlích, ovšem znám i případy, které pracují současně pro 6 projektů najednou. Já si to neumím představit, jsem srdcař, buď do toho dám všechno, nebo jdu od toho. Ovšem i můj projektový úvazek nese označení 0,75. Mohu se tak plně věnovat projektu a současně mi „zbývá“ čas účastnit se dalšího dění v našem Geoparku Ralsko.

Každým rokem pořádáme v geoparku malý, ale o to krásnější landartový festival. Uprostřed přírody, v údolí, kde kdysi stávala prosperující vesnička, se sejdou umělci a tvoří a prezentují svá díla návštěvníkům. Za takovou idylkou je samozřejmě spousta práce a příprav. Děláme to s láskou a zapálením pro věc. Letos nás napadlo festival přestěhovat. Na rozlehlém území geoparku je 20 míst, kde stávaly vesnice. To je 20 míst, která by si zasloužila pozornost, řekli jsme si a od podzimu se postupně toulali a hledali. A našli. Pro letošní ročník jsme vyvolili Svébořice. Lesní mýtina, potůček, tři malé panelové budovy po sovětské armádě a v lese poházené panely, jako kdyby zde obři hráli domino. Vybráno, zvoleno, povoleno. Umělcům posíláme informace o novém místě, podklady k historii obce a máme radost z toho, že ke smutné historii obce dopíšeme další, tentokrát veselou kapitolu.

Zachránil nás web google earth. Chtěli jsme poslat mapičku místa a ona tam byla zvláštní vlaječka. Po chvilce pátrání na webu se ukazuje, že ve stejnou dobu se na stejném místě koná třídenní airsoftová bitva pro 1 800 účastníků! Následně se ukazuje, že stejně jako my mají akci povolenou od vlastníka lesů, jen od jiného polesného. Už jen ten paradox, my se staráme o oživení bývalého armádního prostoru a festival nám zruší dvě tisícovky rádoby vojáčků. Z téhle bitvy couváme. Máme přece ještě dalších 19 vesnic, že?

Další místo, krásná louka uprostřed borových lesů, pískovcová skalka, nádherné prastaré a rozložité duby. V duchu už vidíme v jejich korunách zavěšené barevné houpací sítě a vdechujeme pohodu místa. Je tu CHKO, je tedy potřeba domluvit akci. „Ano, to je možné, jen musíte chodit výhradně po stezkách,“ oznamuje nám pán z CHKO. Ale to je festival, diváci budou po celé louce, uvádíme na pravou míru. „Tak to by nešlo, na zemi hnízdí vzácný skřivan lesní.“ Tak a máme to.

Nevzdáváme se, ještě tu je přeci to krásné místo, kde jsou do skal vytesané světničky a sklípky. Naše fantazie do nich hned vykouzlí workshopy pro návštěvníky festivalu. Nedaleko je krásný rovný palouk, to se bude stavět pódium … No nebude. Palouk je za oborou, to bychom mohli vyděsit jeleny. Namítáme, že nejsme techno party, ale poklidný landartový festival, kde se hraje maximálně divadlo bez zvučení a písničkový recitál. Ovšem odůvodnění, kterého se nám dostává od vlastníka lesů, je tak absurdní, že na něj nemáme odpověď. Protože se jedná o poklidnou akci, mohli bychom přilákat zvědavé jeleny, kteří by se následně vyděsili a mohli z úleku dostat infarkt! No uznejte, s touhle logikou nehnete. Pravda, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou stanu první veterinární pomoci pro jeleny, ale nakonec jsme ustoupili a vrátili festival na původní místo.

Zlatá geologie. I když musím přiznat, že mne to baví. Jeden den s německými geology zkoumáme horu kamení při exkurzi ve štěrkovně, druhý den řeším norskou umělkyni, která se dožaduje dvou šicích strojů doprostřed pustiny a třetí sedím v kanceláři nad tabulkami a zprávou o průběhu projektu. Jistě chápete, že s popsáním našeho projektového života se do těch titěrných kolonek prostě nikdy nemůžu vejít ….

Všechna snaha, papírování a hodiny nad předklady se vyplatily. Dovolím si tvrdit, že naše konference byla úspěšná. Pokud jsem se trošku obávala, že to bude strojené a suché, tak jsem nemohla být dál od pravdy.

Začátek byl pravda o kravatách a německém puntičkářství. Všichni účastníci dostali pečlivě připravené materiály v příslušné jazykové verzi, a ještě jmenovku s logem projektu. Organizátoři dokonce měli jmenovky v jiné barvě (zelené), aby určitě všichni věděli, koho požádat v případě nouze o pomoc. Technika funguje, tlumočníci k nezastavení, úvodní zdravice a přivítání od politiků.

Pak začíná první tematický blok a na stupínek se dere velmi neortodoxní osůbka v divoce batikovaném tričku, kterou jsem původně považovala za studentku, co se sem zatoulala omylem. Onou osůbkou byla samotná šéfka Rady českých geoparků a její prezentace byla stejně originální. A ve stejném duchu pokračovala celá konference. Nevím, jak je možné, že kolem geoparků je tolik zajímavých lidí, ale díky Bohu, nebo přírodě, za ně.

Před pauzou na oběd nás naši němečtí kolegové, ti s jmenovkami v zelené barvě, vyzvali, ať jdeme ven vyfotit hromadné foto u čedičového pilíře. Fotografka již byla připravená v okně a zelení gekoni nás začali štelovat. Teprve pak jsem si všimla, že na dlažbě byl lepící páskou vzorně nalepený obdélník, abychom se vešli do záběru. Tomu říkám bezvadná německá organizace.

Jen mne trochu děsí ten klid a pohoda, jakým náš projektový život zrovna plyne. Protože zkušenost mi říká, že by to mohl být klid před bouří. No uvidíme.

Projektový leden se nese ve znaku příprav konference. Dosud jsme v rámci projektu pořádali hlavně akce v terénu, teď došlo na oficiálnější part.

Kolegové geologové vesměs milují práci v terénu. To jim žádná rokle není moc strmá, žádný kopec moc vysoký a žádné bláto moc hluboké. Nadšeně se rýpou v hlíně, oklepávají svými kladívky každý kámen a s neskrývanou láskou loupou mech ze skal, jen aby viděli, co se skrývá pod ním. Myšlenka konference je až tak neuchvátila, ale když je terén stejně nepřístupný v ledovém objetí zimy, tak prý proč ne.

Ovšem příprava konference je především o nekonečném proudu mailové korespondence. Se svým německým kolegou si během jednoho dne vyměním více e-mailů, než s vlastním mužem za celý měsíc. Ještě že už nepotřebujeme poštovní holuby, nevím, kde bychom je v takovém množství drželi.

Dále pak tu jsou potřeba překlady. A přemlouvání. Každý odborník nebo politik vám předem slíbí hory doly a na vás pak je ho mile, ale neústupně upomínat. A geologové nejsou výjimkou. Ovšem i když konečně dostanete slíbený text, ještě nemáte zcela vyhráno. Jedna jazyková verze v česko-německém projektu jaksi nestačí. Potřebujete překlad.

Pokud snad trpíte mylnou představou, že překladatel se s textem mazlí, hledá ten správný výraz, synonyma, ověřuje, přepisuje a kontroluje, tak realita nemůže být vzdálenější. Především vás tlačí čas. A tlumočnice někde tlumočí. Tak se do toho pustíte sami. První texty si užíváte, než ovšem narazíte na oříšek. Třeba taková Sinngesellschaft. Mezi společností smyslovou a smyslnou je rozdíl, ovšem pro automatickou korekci textu to nemusí být tak zjevné. Tak tedy smysl hledající, uf, tentokrát jste nad strojem zvítězili. Ovšem stačí chvilka nepozornosti a místo laufend (nepřetržitý) napíšete läufig (háravý) a váš německý kolega se tiše směje nad novým pohledem na vývoj krajiny.

Nakonec jsme vše zvládli a já se začínám těšit na konferenci, nebo spíš na to, až tenhle blázinec skončí. A na to, že se zase vydáme do terénu. Já si snad i to kladívko pořídím.

„I ta nejkratší cesta může být velké dobrodružství“, říkávala moje německá babička Frida. Byla to svérázná figurka, nicméně přežila dvě světové války v Sudetech, tak věděla o čem mluví. Já jsem naivně uvěřila, že když se člověk dobře připraví a vše naplánuje, tak se nemá co zhatit. Počítám, že bábi Frida se někde na obláčku smíchy popadala za břicho.

Když jsme v říjnu připravovali projektový workshop na prosinec, tak padla volba na malebnou obec Hamr na Jezeře. Leží na projektovém území, přímo v našem geoparku a pan starosta nám ochotně zapůjčil krásnou místnost na obecním úřadě, s veškerým vybavením a krásným výhledem na jezero.

Stravování nebude problém, myslela jsem si. Zavolej do hotelu Pacifik, radila kolegyně Lenka znalá místních poměrů. Žádný problém ujistili mne, tedy do konce října, pak zavíráme kvůli rekonstrukci. „Nevadí zavoláme, jinam, můžete mi něco doporučit?“, ptám se naivně. „Ale tady v zimě nic není,“ ujistila mne milá paní …

Během listopadu jsme sehnali výborné přednášející a začínáme se těšit na workshop. Tedy, ještě ten oběd. Ve vedlejší Stráži pod Ralskem je pizzerie, tak si objednáme oběd tam. To je nápad. Žádné nádobí, žádné starosti, a ještě nám to přivezou. Objednáváme vše po telefonu, opět se mi dostane ujištění, že nic není problém. 15 pizz na půl jednou do Hamru, jak si přejete.

Den před workshopem začíná sněžit a mrznout. V prosinci žádný div. Ovšem pro České dráhy velké překvapení. První vlak má zpoždění 5 minut, druhé spojení už 10 a cestou posbírá dalších 5. Nakonec z toho je celkem půl hodina zpoždění. Naštěstí naši báječní projektoví partneři přiložili ruce k dílu a vše se podařilo nachystat včas. Technika chvíli dělá drahoty, ale nakonec se vše rozběhne, všichni lektoři dorazí na místo bez ohledu na sníh a zimu. Všechno klape, jak má.

Do půl jedné. Pizza nikde. Ve třičtvrtě přijíždí poslíček na babetě, z batohu vytáhne 3 pizzy, řekne že další doveze snad za půl hodiny a zmizí. Jsem v šoku a při následujícím telefonátu z pizzerií ztrácím glanc, jak tomu říká můj muž. „Ona se nám porouchala pec a opravář přijede za hodinu“, dozvídám se. Jenže já mám uprostřed sice malebně zasněžené, nicméně opuštěné samoty 22 hladových geologů! Naléhám, ať okamžitě vymyslí náhradní řešení a hrdina na druhém konci linky mi slibuje usmažit a dodat 20 řízků s hranolkama. Přesvědčuji tedy německého doktora archeologie, že potřebuji změnit program, začít přednášku bez oběda a až přijedou řízky, tak ho přerušíme. Prezentaci odpřednáší celou, když se opět objeví poslíček, tentokrát v autě a vykouzlí 10 pizz a 3 řízky. Pec se zázračně rozběhla a poslíček mizí jak prvotřídní kouzelník. Geologové vše berou s humorem a v družném hovoru sní úplně všechno.

Když po workshopu vracíme klíče starostovi, tak mu vyprávím celou anabázi s obědem. „A proč jste nejedli tady?“ ptá se udiveně. „Za rohem je restaurace.“ Když se proberu z mdlob, tak se vše vysvětlí. Když zavřel hotel, tak začali vařit v pivnici. Jsou chvíle, na které se prostě připravit nelze.

Jako dítě jsem měla knížku Já, Baryk. Baryk byl pes a v každé kapitole vyprávěl o jednom měsíci – třeba únor byl měsíc studených kastrůlků nebo září měsíc vlaštovek. Z pohledu projektu by byl listopad měsícem papírování.

Nečekaně se nám sešly dvě soupisky najednou. Nejprve jsme odpovídali na připomínky k prvnímu projektovému vyúčtování a následně sestavovali vyúčtování druhé, za další půlrok trvání projektu. Představte si, že máte vtěsnat vše, co se dělo za půl roku v projektu, který spojuje tři subjekty a dva národy, do čtyř tabulek. A to tak, aby úředník někde v kanceláři na základě číslic a hesel pochopil, co, jak a proč děláte. To prostě není proveditelné, i když tabulky to jsou velmi detailně propracované.

V zápalu boje pak lehce může uniknout základní myšlenka a už jste nuceni psát vysvětlení faktů, které jsou pro vás vlastně naprosto samozřejmé. Ano, účastnili jsme se akcí, které pořádal projektový partner, protože základní myšlenkou projektu je spolupráce, a proto vše děláme společně. To bylo jednoduché. Ovšem jak vysvětlíte, že nábytek z IKEA stál oproti předpokladům víc, protože jsme netušili, že se platí zvlášť deska stolu a zvlášť nohy? Se zájmem jsem nastudovala celou historii a filozofii zakladatele IKEA (vše je lepší než kontrolovat tabulky, že?) a se zvráceným humorem sobě vlastním jsem zkoušela počítat, o kolik by bylo levnější vyrobit nohy ke stolu z vlastních zdrojů. Nakonec jsem vzala telefon a prostě přiznala, že jsme udělali chybu a ejhle, nebyl to problém. Na druhém konci spojení byl taky jen člověk, i když oproti mne té dámě asi nenaskakuje husí kůže při pohledu na tabulku, co má víc než dva sloupce. Ale zvládla jsem to. Šanon s druhou soupiskou a kopiemi všech příslušných dokladů nakonec vážil 1,6 kg, jak potvrdila paní na poště. U kopírky jsem strávila snad několik hodin a postupně vyměnila tři ze čtyř tonerů.

Mojí záchranou v listopadu plném papírů byl workshop „Dobrá praxe v geovědách v muzeích“, který pořádali naši projektoví kolegové ze Senckenbergova muzea v Görlitz. Cestou tam jsme v autě ještě probírali věci okolo soupisky, ale po prvním příspěvku už jsem byla v jiném světě. Zlatým hřebem pro mne byla ukázka virtuální reality „Dobrodružství v půdě (Abenteuer Bodenleben)“. S nasazenými brýlemi jsem se rázem ocitla pod zemským povrchem a okolo se objevovaly různé mnohonožky nebo svinky v nadživotní velikosti. Neuvěřitelný zážitek, mé srdce zapáleného zoologa zaplesalo. Když jsem pak cestou zpátky usnula ve vlaku, tak se mi zdálo, že jsem stonožkou v obrovské hromadě papírů, ze kterých jsem se nemohla vyhrabat ven, a všude byla jen čísla. Brr. Jsem zvědavá na to, co přinese prosinec.

Pořádat uprostřed léta studijní cestu do Česko-saského Švýcarska byl nápad, no řekněme odvážný. Když se to plánovalo, tak jsem o existenci projektu ještě neměla ani tušení a teď na mne padla organizace tohoto podniku. Připadala jsem si jako princ z pohádky, co plní úkoly rozmařilé princezny …

Úkol první – sehnat průvodce. Dva národní parky, to nebude problém, myslela jsem si. Jenže ouha. V Českém Švýcarsku geologa mají, moc milého, ale jeho volnomyšlenkářský přístup mne během přípravy doháněl k šílenství. To v Saském Švýcarsku to byla jiná liga. Geologa nemají, jen školené průvodce. Kteří jsou ovšem na celé léto zablokovaní. Ale můžu jim oficiálně napsat, oni to posoudí, předají dál a ozvou se. No neozvali se, a to už je říjen.

Úkol druhý – ubytování. Sehnat nocleh na jednu noc uprostřed týdne pro patnáct lidí uprostřed sezóny je téměř nemožné. Už ani nevím, kolik hoteliérů jsem nesmírně pobavila. Nakonec se štěstí usmálo na kolegyni Renatu, která umluvila majitele penzionu pro školní výlety. Uprostřed léta měl volno a náladu pod psa. Po jedné noci pod jeho střechou se nedivím ani jednomu.

Dále nám situaci komplikovalo suché a horké počasí, stále se měnící nařízení ohledně zákazu vstupu do lesa a průběžně se měnící počet zúčastněných. Když jsme se tedy v plném počtu sešli na místě, bylo to jako malý zázrak. Co na tom, že jsme s geologem Petrem byli na místě omylem o hodinu a půl dříve. Vyběhli jsme si na rozhlednu (zavřenou) a byli spokojení.

Naší první zastávkou byla Köglerova geologická mapa. Představte si kamennou mozaiku o velikosti menšího hřiště uprostřed rozkvetlé zahrady za rodinným domkem. A k tomu jako průvodce hovorného majitele domu, svérázného staršího pána, příbuzného samotného Köglera. Svižně vyprávěl, vtipkoval a ukazoval a ještě stíhal průběžně kontrolovat a opravovat naší skvělou tlumočnici Petru kouzelnou němčinou se sudetským dialektem.

Na místě byl i geolog národního parku, který byl naším průvodcem po celý den. Byl nesmírně vtipný, měl toulavého psa a velmi specifický přístup. Zažili jsme s ním opravdu nezapomenutelné chvíle, jako když nás vzal do zpola zatopené a zavalené štoly vápenky, kdy na konec došel jen on a neohrožená tlumočnice. Nebo když jsme na Pravčickou bránu šli přímo vzhůru pod nákladní lanovkou, on se jen přezul a pravil s úsměvem „já to dávám za deset minut“. No deset to rozhodně nebylo, ale zážitek mocný. Když pak k večeru přelezl v srdci národního parku zábradlí a vyrazil do skal, naši jindy akurátní akademici jen zvedli obočí a šplhali za ním.

Druhý den jsme projeli Saské Švýcarsko, kde nás čekala prohlídka Maria Louise Stolln. Rozdíl mezi oběma štolami nemohl být větší. Ta včerejší byla nepřístupná, tohle bylo vzorně udržovaných 400 metrů s 90 minutovou prohlídkou. Při poutavém výkladu uprostřed hory doslova běhal mráz po zádech jen při představě neuvěřitelné dřiny starých horníků. To je člověk rád i za ty tabulky čekající v kanceláři.

Studijní cestu jsme zakončili na Děčínském Sněžníku hledáním fluoritům na místech bývalého lomu. Pánové konečně zaměstnali svá kladívka a nad každým nálezem zářili nadšením jak malé děti.

A poučení pro příště? Když si geolog obouvá pevnou obuv, je na místě se otočit a spasit se útěkem.

„Než stěhovat, to je snad lepší vyhořet …“ tvrdila vždycky naše bábinka. My naší projektovou a geoparkovou kancelář stěhovali rádi. Z neútulné a neosobní kancelářské budovy v České Lípě do přízemí domu na hlavní třídě v Mimoni. Blíž Geoparku, blíž k lidem, blíž k přírodě.

Stěhování samotné bylo překvapivě příjemnou a veselou akcí. Hlavně další možností, jak studovat pro mne dosud skoro neznámý druh lidí (mužů) – geologů. Tak předně geolog je praktik, po kapsách má nářadí, a i když má hipsterský plnovous, tak s ním umí zacházet. Rozebírání a stavění regálů z IKEA zvládá bravurně i bez návodu, takže začnete zvažovat přihlášku na Mistrovství ve stavbě regálů Expedit. Pokud geolog tvrdí, že se to tam vejde, tak má pravdu i když nemá metr. Do auta osobního vám geologové vyskládají tolik věcí, že si začnete lámat hlavu, co naložíte do té dodávky, kterou jste si objednali na odpoledne. Dále je geolog druh systematický, zvlášť ten muzejní, vše balí do krabic s rozmyslem a má v tom systém. Sice se u toho mazlí s každým šutrem, ale přesně ví, co kde je. Celkově mne překvapilo, kolik geologických vzorků (tedy kamení), naše skromná kancelář skrývala. Objevovaly se celkem nečekaně na nejrůznějších nepravděpodobných místech a poměr krabic s letáky, kancelářským materiálem a dokumenty a krabic s kamením byl tak 2:1.

Když se v nové kanceláři kromě stěhovacích krabic s dokumenty a neodmyslitelnými kameny začal objevovat i nábytek, ožily naopak projektové kolegyně. Praktická Lenka naprosto jasně věděla, co kde chce a kam jste jí postavili skříň, tam už zůstala. To kolegyně Renata se rozzářila a začala přítomné geology stěhující nábytek po kanceláři dirigovat s urputností Napoleona na bojišti. Když jí elán neopouštěl ani po pátém kompletním přesunu, raději jsme stěhování prohlásili za ukončené. I když podle svitu jejích očí soudím, že bych si neměla na rozmístění nábytku moc zvykat, to ještě nebude všechno. Já mám stůl pod oknem a jsem spokojená. Hlavně jsem si celou dobu hlídala krabici s mými dokumenty a počítačem, protože tam mám i kompletní přípravu další projektové studijní cesty do Česko-saského Švýcarska, na kterou se moc těším. Ale o tom zase příště.

Je to tady. Soupiska a monitorovací zpráva. Psát první zprávu od začátku projektu je trošku jako chystat se na první třídní sraz. Hledáme první zápisky, fotografie, a neubráníme se vzpomínkám. Jaké byly naše první dojmy. Že jsme měli i obavy. Kolega z Německa nám připadal takový neuchopitelný, rozevlátý... A pánové z univerzity zase působili tak akademicky. Navíc každý mail bylo třeba nejdřív poslat překladatelce. Dneska je všechno jinak. Co vezme do ruky Jörg, to šlape jak hodinky, a místo obávaných sucharů se z univerzitních kolegů vyklubali univerzální parťáci do nepohody. A s novou posilou v týmu rázem němčina není překážkou.

Tak zatímco se v šanonech a vlastně všude v kanceláři kupí hromádky ofocených dokladů, vyrážíme na další workshop do terénu. Přiznám se, že pod tématem "Varianty žuly" si nějak neumím představit nic moc napínavého. Muzeum těžby žuly mě tak zastihlo nepřipravenou. Čekala jsem nějaké zaprášené nářadí a místo toho nám tam naservírovali lidské osudy. Němý černobílý film ukazuje tvrdou dřinu v kamenolomu bez sentimentu, naopak s hrdostí. A dlažební kostky už ve mně asi napořád budou budit pokoru. Před takovou prezentací geologie nelze než smeknout. Návštěva aktivního kamenolomu je pak třešničkou na dortu. V barevných vestičkách a helmách stojíme pod obrovskou masou žuly jako hejno pestrých permoníků z pohádky. Jörg zapáleně ukazuje na různé žíly a zlomy, tlumočnice Petra statečně drží krok s jeho výkladem a geologové nadšeně oklepávají svými kladívky balvany ležící všude okolo. Přestože sama ještě stále preferuji živou přírodu, začínám chápat jejich nadšení a zápal pro geologii. A přesvědčení, že moje práce a náš projekt má smysl, nezkalí ani vzpomínka na všechny ty papíry, které na mne čekají v kanceláři.